Laureáti Cen Thálie

Cena Thálie pro mladého činoherce

Veronika Lazorčáková

Veronika Lazorčáková

Osmadvacetiletá absolventka brněnské JAMU patří už od školy k nepřehlédnutelným talentům českého herectví. Neotřelým dívčím půvabem je zdánlivě předurčena pro obor naivek, ale zdá se, že právě s takovým škatulkováním od počátku bojuje. Její první výraznou rolí v prvním angažmá v Národním divadle moravskoslezském byla Sáša v Čechovově Ivanovovi v režii Štěpána Pácla – a byla to Sáša nezvyklá, viděná současnýma očima, plná vnitřní energie a zároveň oduševnělá.
Po Sáše, která jí vynesla nominaci na Cenu Alfréda Radoka za rok 2012 v kategorii Talent roku, se Lazorčáková v Ostravě objevila v řadě dalších výrazných rolí (připomeňme živelnou Hermii ve Snu noci svatojánské v režii Petera Gábora či nejednoznačnou postavu Emer, jedinou dívku ve světě boxerů, v komorní hře Billyho Roche Slož mě něžně, kterou inscenoval Janusz Klimsza), v roli Eržiky v Baladě pro banditu také naplno využila své mimořádné hudební nadání. Hostovala také v pražském Divadle na Vinohradech v roli Frídy ve Vajdičkově inscenaci Pirandellova Jindřicha IV. V září 2014 se stala členkou pražského Divadla v Dlouhé.
Hned v první tamní úloze – roli sirotka Jany ve Františákově dramatizaci slavné Vlčí jámy Jarmily Glazarové – se jí opět podařilo překonat pojetí naivní pasivní trpitelky; její Jana byla přemýšlivou nevšední dívkou s chlapecky krátkými vlasy a Heleně Čermákové v roli dominantní paní domu Kláry byla aktivní, rovnocennou protihráčkou. V kabaretech Jana Borny a Miroslava Hanuše se osvědčila jako zpěvačka a hráčka na saxofon, v režiích Hany Burešové je děsivou karikaturou dívky v Lidské tragikomedii i Oblomovovou osudovou láskou Olgou, ve které sebeironicky shazuje nejrůznější klišé o romantických hrdinkách, aniž by ovšem zároveň ztrácela emoční základ a lidskou uvěřitelnost. Zrovna tak zábavná, směšná i dojemná je její Irina v Čechovových Třech sestrách, kterou hraje pohostinsky v pražském Národním divadle v režii Daniela Špinara.
Veronika Lazorčáková je herečkou mimořádného všestranného talentu, se smyslem pro groteskní nadsázku, sebeironii, ale zároveň schopnou nastínit jemné tóny v psychologii svých často až nečekaně silných hrdinek.
Michal Zahálka

Které role jste si loni v divadle zahrála a kterou z nich si nejvíc užíváte?
Zmínila bych Olgu z inscenace Oblomov od Hany Burešové; musela jsem pro ni nastudovat operní árii Casta Diva a mohla tak proniknout do základů operního zpěvu. Další skvělou výzvou byla Irina ve Třech sestrách. Nejvíc ve mně však rezonuje čerstvě nazkoušená inscenace Hovory na útěku v režii Jana Borny a Miroslava Hanuše v Divadle v Dlouhé. Text napsal Bertolt Brecht ve 40. letech v emigraci a mě nepřestává fascinovat, jak je aktuální.

Cena Kolegia

Jan Schmid

Jan Schmid

Režisér, dramatik, herec, výtvarník, zakladatel legendárního Studia Ypsilon. Také spisovatel, moderátor a profesor na DAMU. Takový je jen strohý výčet aktivit Jana Schmida, který loni oslavil osmdesátiny. Je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde už během studií připravoval a režíroval pověstné Inspiromaty. Od roku 1961 začal působit v Naivním divadle v Liberci, kde již o dva roky později založil experimentální soubor, který od roku 1964 nese název Studio Ypsilon a jenž se proslavil poetikou otevřeného díla, charakterizovanou výrazem, autorstvím, syntézou a improvizací. V roce 1978 se Ypsilonka přestěhovala do Prahy (od počátku je Schmid jejím uměleckým šéfem a od roku 1990 i ředitelem). Vymyslel a režíroval desítky inscenací – mimo těch, které jmenuje v následujícím rozhovoru, to byly například Třináct vůní, La traviata pobloudilá, Depeše a jiné na kolečkách, Ubu králem, Amerika, Horké to někdo rád. Také plakáty a programy k inscenacím Ypsilonky jsou jeho dílem.
Laureát režíroval též na jiných scénách (mj. v Národním divadle – mj. Klicperova komedie Každý něco pro vlast či Rossiniho opera Lazebník sevillský) i v televizi (mj. Ypsilonka se baví) a rozhlase (mj. Obr Gargantua). Napsal a ilustroval řadu knížek (Tajný lodní deník se už v roce 1965 stal nejkrásnější knihou roku), hrál ve filmu (mj. Ovoce stromů rajských jíme). Táborský rodák Jan Schmid je prostě výjimečný – a mimořádně plodný – „umělecký vícebojař“.

Kterého svého divadelního počinu si nejvíc ceníte?
To je těžké… Jak čas běží a doba se mění, je dobré divadlem na to reagovat, proměňovat podle toho způsob vytváření a docilovat nad tím, co vždy právě žijeme, nějakého nadhledu. Nejvíc jsem byl překvapen hned po vzniku Ypsilonu několika prvními inscenacemi, které okamžitě – a ne pouze generačně, ale mnohem obecněji – zabraly jako trefa do černého. Bylo to Encyklopedické heslo XX. století – metaforické divadlo faktu, dále Carmen nejen podle Bizeta, ale i volné improvizace; to bylo asi největší překvapení. Pak následovala Picassova hra Touha chycená za ocas, můj Michelangelo, s nímž jsme radostně objeli kus Evropy, nebo Třináct vůní, dále Macbeth, Život a smrt K. H. Máchy, a to už jsme možná skoro v polovině. O něco později třeba hra o Haškovi – Voni sou hodnej chlapec, Matěj Poctivý, Sebevrah a Mozart v Praze – jím se nám otevíral i svět. S adaptací opery Prodaná nevěsta, kterou hrajeme už přes dvacet let, podobně jako s kmenovou Prahou stověžatou jsme se dostali až do Jižní Afriky nebo na Tchaj-wan. Ale neméně spokojený jsem s inscenací T. G. M. či s nedávnou Škaredou středou. A zdá se mi, že další nové, mladistvé možnosti jsou rozvíjeny v zatím mé poslední hře o nejasném původu Freda Astaira – Varieté Freda A. Vždy mi jde o to, aby poetika setrvávala, výrazivo bylo proměnlivé a témata souvisela s přítomností.

Cena Thálie za celoživotní baletní mistrovství

Marcela Martiníková

Marcela Martiníková

Narodila se v Opavě a tam se také začala učit tanci – u Borise Slováka. V roce 1958 absolvovala pražskou konzervatoř, kde ji vedly například Olga Iljina a Marie Tymichová, a následně získala angažmá v baletu Státního divadla Ostrava, kde díky šéfovi Emerichu Gabzdylovi dostávala od začátku stěžejní role (Kateřina v Kamenném kvítku, Mášenka v Louskáčkovi či Desdemona v Hanušově Othellovi).
Od roku 1964 do roku 1970 následovalo angažmá v novátorském Baletu Praha, kam ji přizval jeho zakladatel Pavel Šmok, s nímž se coby choreografem setkala v ostravském souboru. Vynikla zde například v Podivuhodném mandarínovi s hudbou Bély Bartóka, ve Freskách na hudbu Bohuslava Martinů či v Mingusově Sněti. A excelovala ve čtyřroli Matky-Milenky-Inspirace-Smrti ve Šmokově choreografii Janáčkových Listů důvěrných. Na tuto éru později vzpomínala: „prožívala jsem tvůrčí onemocnění‘, to znamená, že člověk na roli myslí i před spaním a nemůže usnout. … Balet Praha byl pro mne nejkrásnějším obdobím.“
Když skončil Balet Praha, tančila dvě sezóny pod vedením Šmoka v Basileji. Po návratu do Čech se stala sólistkou Národního divadla – a na naší první scéně vystupovala až do roku 1988. V Národním divadle zastávala i funkci baletní mistryně a jako taneční pedagožka působila v souboru Laterny magiky.
Byla tanečnicí, u níž na prvním místě bylo herecké vyjádření role. Pro její postavy bylo typické velké emoční zabarvení. Dávala jim dramatický náboj, v některých případech snad nejlépe vystihnutelný slovem oheň. K jejím nezapomenutelným kreacím patřilo Svědomí v ostravské inscenaci baletu Hirošima, v Národním divadle pak například Žena ve Svěcení jara nebo Carmen ve Vášni.
Byla opravdu interpretační ikonou Baletu Praha. Pro charakteristiku jejího umění si vypůjčím slova pamětníka, profesora Vladimíra Vašuta: „Neoslňovala technickou virtuozitou, neměla vlastně ani příliš výraznou mimiku – ale všechny její postavy byly doslova strhující. Především úchvatnou intenzitou prožitku, hloubkou ponoru do psýchy představované postavy, ale i jakýmsi zvláštním niterným patosem, zraňujícím, vyzařováním‘. Tanečnice, která dovedla stisknout divákovo srdce. Hravou lyričností stejně jako osudovou tíhou.“
Roman Vašek

Kterého svého divadelního počinu si nejvíc ceníte?
V choreografii Luboše Ogouna to byl Podivuhodný Mandarín od Bély Bartóka. Ve Šmokově choreografii Janáčkovy Listy důvěrné.

Cena Thálie za celoživotní operní mistrovství

Marcela Machotková

Marcela Machotková

„Patřila přes dvacet let k předním sólistkám Opery Národního divadla. Diváci ji milovali nejen pro její vroucí pěvecký projev, ale i pro líbezný zjev. Ačkoliv vytvořila mnoho rolí ve světových operách, do srdcí diváků se zapsala především jako interpretka rolí v operách Bedřicha Smetany, zejména jako Mařenka, Vendulka a Anežka.“
Zbyněk Brabec

Ještě při studiu na Pražské konzervatoři Marcela Machotková váhala, zda si jako obor zvolit zpěv, či klavír. O tom, že si vybrala dobře, svědčí mj. to, že byla zvána k vystoupením i v cizině – ve Vídni, Moskvě, Budapešti či Dublinu, hostovala též v Itálii a Nizozemí.
První angažmá ovšem získala roku 1960 v libereckém divadle (předtím působila jako sólistka armádního souboru Křídla vlasti), kde se s úspěchem zhostila dvořákovských a smetanovských úloh, namátkou: Anežky ve Dvou vdovách, Vendulky v Hubičce, Mařenka v Prodané nevěstě a v titulní postavě Rusalky. Nezůstala však jen u rolí domácích tvůrců, zářila i jako Pamina v Kouzelné flétně, Irena ve Wagnerově Rienzim, Nataša v Čarodějce nebo Helena v Prokofjevově Vojně a míru.
Sezonou 1964-1965 zahájila čtyřleté angažmá v Plzni titulní rolí Fibichovy Šárky, kterou následovala obtížná, ale perfektně zvládnutá Libuše. Z dalších rolí jmenujme alespoň Taťánu v Evženu Oněginovi, Musettu z Bohémy, Leonoru v Beethovenově jediné opeře Fidelio či Desdemonu z Verdiho Othella, jehož premiéru absolvovala již jako sólistka opery Národního divadla.
Na naší první scéně se jejími parádními rolemi opět staly Vendulka, Anežka a Mařenka, později znovu Libuše, Rusalka, Kněžna z Čerta a Káči a Julie z Jakobína. Nelze pominout také krásně procítěnou Foersterovu Evu a Hančí z Kovařovicových Psohlavců. Ve zlaté kapličce přidala Marcela Machotková do svého repertoáru i některé z Janáčkových postav, například Karolku z Její pastorkyně a dvojroli Kohout-Sojka v Lišce Bystroušce. Unikátní byla její Elvíra z Dona Giovanniho, kterou dlouho zpívala prakticky bez alternace. K dalším úspěšným rolím patřila Dorabelle z Cosi fan tutte, Gerhilda z Valkýry, Ellen v Brittenově Peteru Grimesovi, Líza z Pikové dámy či straussovské Ariadna a Arabella.
Kariéru ukončila z vlastního rozhodnutí roku 1988; její poslední rolí byla Ludmila v Prodané nevěstě.

Kterého svého divadelního počinu si nejvíc vážíte?
Určitě to byla především velká láska k hudbě a také vytrvalost přejít přes všechny překážky, které mi život uchystal - splnit si svoje přání a stát se dobrou pěvkyní, přinášet lidem radost.

Cena za celoživotní činoherní mistrovství

Alena Vránová

Alena Vránová

Přišla na svět v pražské rodině nadšeného ochotníka, je tedy zřejmé, po kom zdědila lásku k divadlu. Od útlého mládí hrála a zpívala v Dismanově rozhlasovém dětském souboru; v dětských rolích se objevila na několika pražských jevištích. Absolvovala DAMU a kariéru zahájila v Oblastním divadle v Benešově. Zanedlouho, v roce 1956, ale získala angažmá v Divadle ABC, kde spolupracovala mj. s Janem Werichem a Otou Ornestem. Členkou ABC, respektive Městských divadel pražských, pod které bylo začleněno ABC v roce 1962, zůstala až do roku 1992. Z jejích slavných rolí jmenujme například dvojroli Onomatopoe a Kleopatru v Caesarovi, Fenisu ve Svůdné Fenise, Reu v Romulovi Velikém, Julii v Křehké rovnováze, Královnu v Richardu II., Káču v Hrátkách s čertem, a ovšem také dvojroli Romaine a Xenie v Korunní svědkyni od Agathy Christie.
Po odchodu z MDP se Alena Vránová stala herečkou na volné noze, hostovala v několika pražských divadlech, především v Ungeltu. Ale zahrála si také v Činoherním klubu (Valmontovu tetu, paní de Rosemonde v inscenaci Nebezpečné vztahy), v Redutě či ve Viole – a také v zájezdových představeních po celé republice. K jejím nejvýznamnějším rolím bezesporu patří Gertruda Matthews ve Weskerově Bouřlivém jaru; za tento výkon získala Cenu Thálie 1997. Z pozdějších rolí uveďme Helen z Fíglu, Daisy Werthanovou z Řidiče paní Daisy, Carol v Poslední romanci a Evelyn v Ledňáčkovi.
Diváci Alenu Vránovou znají nejen z divadla, ale i z filmů, z televize a rozhlasu. Dlouhá léta se herečka věnuje dabingu; už v roce 1996 obdržela od Herecké asociace Cenu Františka Filipovského za celoživotní dabérské mistrovství.
Na závěr nelze nevzpomenout, že její filmový věhlas založilo v roce 1952 ztělesnění princezny Krasomily v legendární Pyšné princezny (z dalších filmů jmenujme alespoň Dovolenou s Andělem, Causu Králík, Kamaráda do deště a Vratné lahve).

Kterého svého divadelního počinu si nejvíc ceníte?
Těch divadelních rolí bylo požehnaně a v jejich počtu, natož významu, nemám pořádně uklizeno. Vím, že v mládí pro mne reakce publika i rozsudek kritiky byly téměř „otázkou života a smrti“. V mém dnešním věku mi potlesk diváků, kteří na konci představení někdy i povstanou, prostě trochu zamlží oči. Letí mi hlavou, že to, co jsem na jevišti chtěla říct, jsem řekla zřetelně.

Cena za operetně-muzikálové mistrovství

Pavla Břínková

Pavla Břínková

Patří již několik desetiletí k mimořádným osobnostem českého zábavně - hudebního divadla. Díky přesvědčivému herectví, pěvecké suverenitě i tanečním schopnostem sklízela brilantní sopranistka úspěchy jak v operetách, tak v muzikálech a zařadila se mezi nejvýraznější osobnosti obou žánrů. Vyrostla a dlouho zářila zejména v Hudebním divadle Karlín. Po ukončení tamního angažmá se věnovala převážně koncertní činnosti. Velkolepý návrat do Karlína pro ni znamenala role kněžny Anhilty v operetě Čardášová princezna, za niž získala Cenu Thálie 2007. S neutuchající energií, nadšením a šarmem vytváří své role v operetách a muzikálech i v současnosti.
Pavel Bár
Pavla Břínková se narodila roku 1949 v Praze a záhy projevila pěvecký talent v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. V pěti letech nahrávala pohádky s Karlem Högerem, v osmi přešla do Kühnova dětského sboru. Vystudovala operní zpěv na pražské konzervatoři, přitom ještě jako studentka prošla konkurzem v karlínském divadle, aby svou hvězdnou kariéru zahájila hvězdným výkonem v roli Marie v hvězdném muzikálu West Side Story.
V HDK působila přes 20 roků, během nichž ztvárnila přes 40 velkých rolí, například Helenu v Polské krvi, Adélu v Netopýru, Hortensii v Plesu v opeře, Magnolii v Lodi komediantů, Denisu v Mam´zelle Nitouche, Lízu Doolittlovou v My Fair Lady a Laurey v Oklahomě.
Ve všech svých rolích uplatnila brilantní soprán, herecké i taneční nadání a temperament.
Když po listopadu 89 pro neshody s novým vedením opustila karlínské divadlo, hostovala například v Národním divadle v Brně (opakovaně cena diváků pro nejoblíbenějšího herce), v Moravském divadle v Olomouci či v Divadle J. K. Tyla v Plzni (Hraběnka ve Vídeňské krvi či Hanna Glawari ve Veselé vdově).
Současně s divadelními úspěchy sbírala Pavla Břínková i ty televizní a gramodeskové (mj. Televarieté a Ein Kessel Buntes či čtyři Zlaté desky za nahrávky Volám, čekám, věřím, Dárek, Sváteční a Láska v operetě).

Kterého svého divadelního počinu si nejvíce ceníte?
Především Adély v Netopýrovi, kvůli které jsem se za tři měsíce přeškolila z mezzosopránu na soprán koloraturní. Úplně jinou rolí byla Helena Zarembová v Polské krvi, se kterou jsem se potkávala skoro osmnáct let. A mou nejmilejší a nejtěžší rolí byla Líza Doolittleová v My Fair Lady. Ale která z mých rolí byla nebo je nejcennější, to by měli posoudit jiní, hlavně diváci. Možná by jmenovali i můj pěvecký recitál, ve kterém bylo rolí hned několik.

Cena za celoživotní loutkářské mistrovství

Věra Říčařová a František Vítek

Věra Říčařová a František Vítek

František Vítek se narodil v roce 1929. Vyučil se řezbářem u mistra Vaňka v Brně, po vyučení nastoupil do loutkového divadla v Mariánských Lázních, pak působil v brněnské Radosti a v roce 1958 patřil k zakládajícím členům královéhradeckého loutkového divadla. Brzy se tu začal uplatňovat nejen jako řezbář, ale i autorsky a na jevišti.
Věra Říčařová je o šest let mladší, vystudovala keramickou školu v Bechyni, poté absolvovala loutkářskou katedru DAMU a po krátkém působení v Pardubicích přešla do Východočeského loutkového divadla v Hradci Králové, později přejmenovaného na Drak. Před padesáti lety se vdala za Františka Vítka.
Základním kamenem jejich tvorby se stala Pohádka z kufru, kde František Vítek použil, pro něj později typickou, odkrytou animaci a dvojjedinost herce a loutky. Následovaly inscenace Posvícení v Hudlicích, Johanes Doktor Faust a Krysařova píšťala, v nichž šlo o významné sblížení loutkářské tradice s modernou. Za skvost českého loutkářství lze považovat Enšpígla z roku 1974, kde Věra Říčařová excelovala s loutkami svého manžela. Z dalších společných představení připomeňme alespoň Čaroděje ze země Oz a Pierota a vynálezce.
Ovšem zásadním představením manželů Vítkových bylo a zůstává Piškanderdulá, dílo, které se léty mění a přesto zůstává stále úžasným. To zvláštní slovo v názvu našel František Vítek napsané dětskou rukou na zdi – a právě hravostí až dětskou tohle nejznámější dílo loutkářského páru vyniká.

Kterého svého divadelního počinu si nejvíc ceníte?
Shodou okolností jsme oba pracovali na dvou inscenacích, v nichž jsme se nejvíce vyřádili. V jedné výtvarně, v druhé herecky. První byl Enšpígl od Jury Bártka v režii Josefa Krofty. Druhá inscenace je naše autorské představení Piškanderdulá – s podtitulem Josefe – pro které František vytvořil loutky, společně jsme udělali scénu a také oba v představení účinkujeme. Je to zcela svobodná inscenace. Hrajeme ji dlouho a rádi, stále trochu jinak.

Výroční Ceny Thálie 2016 za mimořádný jevištní výkon - Činohra

Hana Tomáš Briešťanská

Hana Tomáš Briešťanská

Za roli: Štěpky ve hře Petrolejové lampy
Autoři: Jaroslav Havlíček, Olga Šubrtová a Martin Glaser
Režie: Martin Glaser
Premiéra: 26. 2. 2016
Národní divadlo Brno

Porota: Haně T. Briešťanské se dostalo rolí Štěpky mimořádné herecké příležitosti, které se zhostila srovnatelně s jejím filmovým předobrazem. Divák je stržen silnou osobností protagonistky inscenace, osobnosti, kterou Hana T. Briešťanská tvoří expresivním obloukem od nespoutané, konvence popírající dívenky, až po osamělou, ale vnitřně pevnou ženu-manželku v nenaplněném tragickém manželství. Zůstává tak neporažená ani lidmi ani osudem.

Herečka: Tato role i celé představení mě uchvátily vším.

Milan Kňažko

Milan Kňažko

Za roli: Jona ve hře Shylock
Autor: Mark Leiren-Young
Režie: Radek Balaš
Premiéra: 27. 4. 2016
Divadlo Na Jezerce Praha

Porota: V ojedinělém monodramatu Milan Kňažko v roli herce, který hraje Shylocka z Kupce benátského, bojuje za svou postavu a s přílišnou politickou korektností. Provokuje, obhajuje, vstupuje do „dialogu“ s publikem. Málokdy zvýší hlas, a přesto je v tomto „komorním“ herectví nesmírně sugestivní. Jeho proměny z „civilního“ Jona do Shylocka jsou nenápadné, ale o to víc atakující. S minimem prostředků dosahuje maximálního účinku a divákům servíruje brilantní herecký koncert.

Herec: Je to balanc na ostří nože – co je korektní a co si na korektnost jenom hraje. Hra, a tedy i postava, klade mnoho otázek, ale nedává jednoznačné odpovědi. O to víc se je Jon snaží hledat. Často spolu s publikem. Nabízí, nebo spíš vyžaduje osobní postoje, zkušenosti a přesvědčení. Musí mít smysl pro humor a schopnost sebereflexe, protože, čím je situace vážnější, tím je humor potřebnější.

Výroční Ceny Thálie 2016 za mimořádný jevištní výkon - Opera

Pavla Vykopalová

Pavla Vykopalová

Za roli: Káti v opeře Káťa Kabanová
Hudba: Leoš Janáček
Libreto: L. Janáček podle dramatu A. N. Ostrovského
Dirigent: Ondrej Olos
Režie: Robert Carsen
Premiéra: 7. 10. 2016
Národní divadlo Brno

Porota: Pavla Vykopalová byla postavena před náročný úkol: vytvořit titulní roli v inscenaci, která vznikla již před řadou let, prošla mnoha divadly a díky videozáznamu je celosvětově známá a ceněná. Z porovnání s kreacemi svých předchůdkyň vychází vítězně. Oproti určité české inscenační tradici, kdy je Káťa pojímána jako oběť brutálního okolí, akcentovala umělkyně rozporuplné rysy Kátiny osobnosti, zejména její až patologickou senzibilitu, přičemž po pěvecké stránce dostála na vysoké úrovni všem nárokům obtížného partu.

Pěvkyně: Zaujalo mě to, jak Janáček dokázal popsat hudbou vnitřní rozpoložení Káti, nepochopené tehdejší společností. Uvědomuji si, jak vývoj morálky za několik desetiletí udělal velký krok dopředu – v současnosti by hrdinka svůj problém řešila snadněji.

Thomas Weinhappel

Thomas Weinhappel

Za roli: Hamleta ve stejnojmenné opeře
Hudba: Ambroise Thomas
Libreto: Michel Carré a Jules Barbier podle tragédie Williama Shakespeara ve francouzské adaptaci Alexandra Dumase staršího a Paula Meuriceho
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Radovan Lipus
Premiéra: 3. 3. 2016
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

Porota: Ostravské opeře se podařilo v Rakušanu Weinhappelovi najít ideálního představitele Hamleta, který detailním odstíněním významů slov, hudby i jejich podtextů vyjádřil složitost postavy mladíka drceného temnými rodinnými vztahy. I díky jeho výkonu působilo vyústění v takzvaném francouzském konci Thomasovy opery drtivě – Hamlet sice vražednou hru o moc přežije a stane se králem, ale je to pro něj větší prokletí, než kdyby – jako tradičně – zahynul.

Pěvec: Hamlet je pro mě víc než jen hlavní role úžasného příběhu, protože jsem objevil podobnosti mezi jeho a svým životem. Byl to pro mě na jedné straně gargantuovský úkol, na druhé straně otázka osobní cti. Ztratil jsem tátu ve stejném věku. Pokaždé, když Hamlet přísahá pomstít smrt otce a zříká se tak vlastního štěstí a já zpívám Ombre chere, zaplavuje mě směsice citů. Emoce mého hrdiny se vícekrát prolínají s mými – a možná i díky tomu je výsledek takový, jaký je.

Výroční Ceny Thálie 2016 za mimořádný jevištní výkon - Balet, pantomima a jiné tanečnědramatické žánry

Yui Kyotani

Yui Kyotani

Za roli: Kitri v inscenaci Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
Choreografie a režie: Hana Vláčilová
Premiéra: 4. 11. 2016
Moravské divadlo Olomouc

Porota: Jednu z nejnáročnějších klasických rolí podává Kyotani s obdivuhodnou jistotou. Po technické stránce jde o výkon, který je na regionálních scénách vidět málokdy. Bravurně zvládá náročné technické finesy, ale zároveň je její Kitri výkonem herecky naplněným, bezprostředním.

Tanečnice: Role Kitri je pro mě zvlášť významná, protože když jsem vyrůstala, často jsem se dívala na videu na záznam Dona Quijota a vždy bylo mým snem tančit tuto roli. Celé představení je velmi vzrušující, zvlášť první jednání, které je plné energie.

Radim Vizváry

Radim Vizváry

Za sólo v inscenaci Sólo
Režie: Radim Vizváry
Premiéra: 17. 4. 2016 ve Švandově divadle
Mime Prague

Porota: Důkaz, že česká pantomima žije. Zhutnělý průřez dosavadní Vizváryho tvorbou ukazuje pantomimu v neobvyklé šíři – od klasických inspirací, přes působivé dotyky s tancem butó až po lehkost klauniády. Mimořádný talent rozeznívá nejbarevnější paletu emocí.

Mim: V představení Sólo hraji více rolí, kterými sleduji vývoj pantomimy. Jedná se o velkou výzvu, protože během devadesáti minut musím herecky ztvárnit přes deset rozdílných charakterů a několik technicky odlišných stylů pantomimy, např. deburauovskou pantomimu, imaginární pantomimu, grotesku, klaunérii, fyzický mimus nebo pantomimu s prvky tance butó.

Výroční Ceny Thálie 2016 za mimořádný jevištní výkon - Opereta, muzikál a ostatní hudebnědramatické žánry

Lenka Pavlovič

Lenka Pavlovič

Za roli: Hortensie v operetě Ples v opeře
Hudba: Richard Heuberger
Libreto a písňové texty: Victor Léon a Heinrich von Waldberg
Překlad: Vladislav Hamšík
Hudební nastudování: Karol Kevický
Choreografie: Jana Hanušová
Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová
Premiéra: 17. 12. 2015
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
Porota: Mladá pěvkyně Pavlovič na sebe upozornila již v mnoha operních, ale i operetních inscenacích. Služebnou Hortensii, dobrého ducha operety Ples v opeře, opatřila nejen brilantním a jiskřivým zpěvem, ale také nezbytnou dávkou temperamentu, spontaneity a šibalství.

Pěvkyně: Role Hortensie je velice inspirativní hned po několika stránkách. Pěvecký part je bohatý na půvabné melodie, které jsou protkané drobnou nití koketérie a olemované něžnou lyrickou krajkou. Bez nadsázky je to postava, které Heuberger napsal tu nejkrásnější melodii svého života, Chambre séparée. Vyzývavost role je cítit už v charakteru postavy. Hortensie je totiž mladá pařížská komorná oplývající šarmem, duchaplností a vynalézavostí. Svou práci však vykonává spíše jako vedlejší zaměstnání. Hlavní pracovní náplní je pro ni zábava a hra, hra se vším a s každým. Po domě své paní se pohybuje, jako by ji patřil, s muži flirtuje, jako by nikdy žádného nepotřebovala, protože tak může mít všechny. Je to velice osobitá postava, která proplouvá dějem se sobě vlastním půvabem.

Josef Vojtek

Josef Vojtek

Za dvojroli Mefista a Fausta  muzikálu Mefisto
Hudba: Daniel Barták
Libreto: Zdeněk Zelenka
Písňové texty: Boris Pralovszký
Hudební aranžmá: D. Barták a Ivan Zelenka
Choreografie: Leona Qaša Kvasnicová
Režie: Z. Zelenka a Filip Renč
Premiéra: 3. 11. 2016
Hybernia a.s. v Divadle Hybernia Praha

Porota: O tom, že je Vojtek králem českých rockerů, patrně nikdo nepochybuje. Během letitého působení na české muzikálové scéně ovšem výrazně dospěl také herecky. V muzikálu Mefisto se zřejmě dočkal životní role, tedy dvojrole. Starého Fausta i Mefista hraje přirozeně, charismaticky a zpívá doslova ďábelsky.

Zpěvák: Jsem narozen ve znamení Blíženců; obě bytosti ve mně spojené spolu denně diskutují. Tudíž dvojrole doktora Fausta a Mefista – boj dobra a zla, chcete-li – je jen ventilováním toho, co se děje od narození v mé mysli.

 

LAUREÁTI

 
 

© 2007-2017 Herecká asociace | ilustrace: Adolf Born | Archivováno NK ČR | Web by CZECH MULTIMEDIA INTERACTIVE